Na počátku 15. století byla Čína námořní i technologickou velmocí. Součástí loďstva, které se vydávalo do celého okolního světa, bylo 62 devítistěžňových "lodí pokladů", největších, jaké kdy byly ze dřeva postaveny. Číňané, na rozdíl od západních kolonialistů, chtěli po navštívených zemích jen dvě věci: Aby formálně uznaly jejich nadřazenost a aby s nimi obchodovaly.
Některé požadavky etikety mají dlouhou historii a ani se pořádně neví, jak vlastně vznikly. Tak například zásada, že si pánové nezapínají spodní knoflík u saka, není dána úzkým střihem, jak jsem se někde dočetl. Vznikla z potřeby rychle tasit kord, přivěšený na opasku. Podobně dlouhou historii mají ale i další pravidla, která se nám v moderní době zdají být zbytečná.
Nebudu nikoho otravovat" nebo "Na to nemám žaludek" - podobná vyjádření najdete v diskusích na internetu každou chvíli. Jako by prodej byl od samých základů něčím špatným, neetickým a otravným. Zajímavé je, že tito kritici nemají výhrady třeba vůči e-shopům. Nebo supermarketům. Vypadá to, že nejde ani tak o podstatu prodeje, ale o jeho osobní realizaci.
"Dostávám většinou poptávky e-mailem," svěřuje se podnikatel. "Jenže když chci doplňující informace, už se neozvou. Nebo jim pošlu cenu a je ticho. Jen asi 10 % skončí objednávkou." Možná ten samý problém řešíte také a říkáte si, jací jsou ti zákazníci neslušní lidé. Vždyť by alespoň mohli napsat, že si vybrali někoho jiného. Ve skutečnosti je chyba na vaší straně.
"Do středy musím udělat ještě dva obchody, abych měl nárok na prémie," řekl mi prodejce. Nechtěl se proto moc zdržovat a brzy se rozloučil. Spěchal za svými zákazníky, aby jim oznámil, že bez nich prémie nedostane? To samozřejmě ně. Nikdo nic takového zákazníkům neříká. Bylo by to hloupé. A přece ano. Není totiž jen řeč, která nám vychází ústy. Existuje také řeč těla a další náznaky, které sice nemluví slovy...
