Když se začaly množit informace o tom, jak na takzvaných prodejních prezentacích podepisují důchodci objednávky předražených zbytečností, pořád mi to vrtalo hlavou. Většina seniorů je přece duševně čilejší než tělesně a ani pro ně by neměl být problém poznat, co je pro ně užitečné a bez čeho se obejdou. Proč tedy tak hromadně podléhali "šmejdům"?
"Mě ta práce tak nebaví!" stěžovala si paní proti mně. Vypadala unaveně a bez jiskry. Za tu hodinu, co jsme strávili v restauraci, si dala dvě kávy. S účastí jsem se jí zeptal, proč si tedy nenajde jinou. Dnes je přece po pracovnících sháňka. "To je jedno," vzdychla. "V zaměstnání nemůžete dát najevo nadšení. Jinak toho hned využijí a přidají vám víc práce za stejné peníze."
Kohoutková voda byla za peníze, víno se nedalo pít a švestky se slaninou jíst. Tak nějak zněl důvod, proč byla zákaznice nespokojená se svojí návštěvou restaurace. Jenže to by ji asi nepřimělo svěřit se na sociální síti. Důvodem byla zpráva, kterou jí vzápětí poslal majitel podniku. Snažil se v ní obhájit a stěžoval si naopak na její chování při odchodu z restaurace.
Seděli jsme v úzké kuchyni u stolu pokrytém laciným ubrusem. Celý byt byl stísněný a chudý. Jeho žena vypadala uštvaně a viditelně neměla radost, že je večer otravuji. Vysvětloval jsem mu, že bez vize neví, jaký má jeho život vlastně smysl a co by měl dělat. "Řekněte mi upřímně, co byste teď nejvíc potřeboval," vyzval jsem ho. "Peníze," odsekla manželka, která si přišla ohřát čaj.
