Skočil oběd, číšník přinesl účet a obdaroval hosty čokoládovým bonbónem. Mohl se těšit, že taková malá pozornost zvýší jeho zpropitné o 3,3 %. Kdyby jim dal dva bonbóny, dostal by navíc 14 procent. Ale on udělal pár kroků, pak se zamyslel, vrátil se ke stolu a dal každému ještě jeden bonbón. Zajistil si tak zpropitné vyšší o 23 %. Tento postup můžete použít také vy, i bez cukrovinek.
"Nahrnuli se dovnitř jako velká voda," řekli byste jistě rádi o svých zákaznicích. I když si to možná neuvědomujeme, zákazníci a voda mají hodně společného. Už tím, že jsou základem života, v případě zákazníků toho podnikatelského. Bez nich to prostě nejde. A jestliže často mluvím o věrnosti, pak i to má obdobu ve způsobu, jakým se chováme k vodě v naší krajině.
Každý den dostávám dvě až tři upozornění, že někdo právě vysílá živě na Facebooku. Kdybych měl všechna ta vysílání sledovat, nedělal bych nic jiného. Desítky lidí, které znám, natáčejí podcasty s rozhovory. Zajímavé je, že jiné ne. Kdybych je měl všechny poslouchat, nedělal bych nic jiného. Roztrhl se s nimi pytel a když je něčeho moc, přestává to být zajímavé.
Když teď jedu kolem nějaké restaurace nebo motorestu, všímám si, jestli jsou otevřené. A říkám si, jak to asi vidí zákazník. Protože ve většině případů musím říct, že nevím. Čekal bych, že podnikatelé vyvěsí velké transparenty s nápisem "Už zase fungujeme, pojďte se naobědvat" nebo tak něco. Přece jen zákazníků ubylo. Ale kde nic, tu nic. Jako by se karanténa nekonala.
Bylo to v době, kdy vrcholila minulá krize. Manažeři korporací se dušovali, že by byli ti poslední, koho by teď napadlo pořizovat si nové luxusní vozy. Přesto na ně myslet nepřestali. Jen neměli ten pádný argument, kterým by plýtvání penězi změnili na nezbytnost: "Samozřejmě bychom chtěli šetřit, ale pokud je to takto…" Když jsem jim ten důvod dodal, bylo rozhodnuto.
