Mám dát zákazníkovi slevu? Otázka na LinkedIn vyvolala řadu reakcí. Většina z nich se nesla v duchu "v žádném případě, nejsme tržnice, važte si své práce, ukažte mu leták Penny Marketu, že slevy dostane tam…" Jak se zdá, většinou jsme v jednání se zákazníky pořádní tvrďáci. Jistí si svojí hodnotou a neústupní. Je to však správný, nebo dokonce nejlepší přístup?
Byl jsem zvyklý na čokolády s tradičními chutěmi. Chilli mezi ně určitě nepatřila. Pak jsem ochutnal a zjistil, že se to k sobě skvěle hodí. Nezvyklé chutě jdou na odbyt a ti, kteří s nimi přicházejí, určitě nestrádají. Ale ono to platí i o chování a postupech. Menší nezávislé obchodníky jsme si sice navykli nazývat tradičními, ale co kdybychom se části tradic raději zbavili?
Bylo to v době, kdy vrcholila minulá krize. Manažeři korporací se dušovali, že by byli ti poslední, koho by teď napadlo pořizovat si nové luxusní vozy. Přesto na ně myslet nepřestali. Jen neměli ten pádný argument, kterým by plýtvání penězi změnili na nezbytnost: "Samozřejmě bychom chtěli šetřit, ale pokud je to takto…" Když jsem jim ten důvod dodal, bylo rozhodnuto.
Nedávno jsem zahlédl pár příkladů reklamních inzerátů firmy Baťa z doby mezi válkami. Překvapuje, jak jsou jednoduché. "Pro jarní práce," říká jedna taková reklama a nabízí pevnou pracovní botu za baťovskou cenu 39.- korun. Přemýšlím, jak bychom to asi pojali v dnešní době. Vystajlovaný mladík by seskočil z nablýskaného traktoru. Ale spíš velmi střídmě oděná dívka.
Nedávno jsem si přečetl rozhovor se Zdeňkem Pohlreichem. Zaujaly mě v něm dvě myšlenky. Jednak říká, že "lidi, kteří teď s bláhovou nadějí otevřou, zjistí, že ten kšeft je úplně v pytli". A také, že celé Česko pojede jedno velké Ano, šéfe!. Netýká se to samozřejmě jen restaurací. Většina podnikatelů zjistí, že nic není jako dřív. A bude chtít vědět, co proboha s tím.
Bylo to tuším v roce 2009, kdy mi marketingový šéf jednoho řetězce řekl: "Zákazníci netouží po nějakých vztazích. Chtějí nakoupit a jít." Jakmile ale udeřila krize, bylo rázem všechno jinak. Nejen řetězce si uvědomily, že v době, kdy lidé šetří a omezují nákupy, má věrný zákazník cenu zlata a osobní kontakt s ním ho nejlépe dokáže přesvědčit, aby příště přišel zase.
Na dobovém snímku Jan Baťa oznamuje: Už nebudeme mít prodejny, ale domy služby. A dodává: "Jde o převrat vašeho nazírání na prodejnu a na službu zákazníkům." Od Baťů se můžeme vždycky něco přiučit a v současné situaci je to zvlášť užitečné. Na první pohled se zdá, že Baťa mluví jen o pedikúře, ale ve skutečnosti jde o víc. A to je zajímavé.
Mezi suvenýry, které mám na očích na pracovním stole, patří i kovová lžička. Jednu sobotu jsem ji bez velké námahy pořádně zkroutil. Pár hodin předtím, než jsem vydal na cestu po žhavých uhlících. Tehdy jsem si nejen posunul představu o svých možnostech, ale také pochopil, že v životě se nedá všechno prosazovat jen silou vůle. Někdy je lepší volnoběh.
Několikrát ročně nasajeme zamyšleně vzduch a začneme se zajímat, jestli rostou. Řeč je samozřejmě o houbách. Dokonce se říká, že Slované mají citlivost na jejich vůni v genech. Ať je to jak chce, pro mnohé z nás je představa hříbku vykukujícího z mechu neodolatelná. Ale všimli jste si někdy, že houbařské výpravy tak trochu připomínají nákup v samoobsluze?
Jsem na Facebooku od roku 2010, na dalších o něco méně. A tak jsem si myslel, že o sítích něco vím. Přesně do chvíle, než jsem si přečetl tuto knihu. Vlastně jsem se do ní nejdříve zaposlouchal a asi v polovině mě už natolik zaujala, že jsem druhý den sedl do auta a ujel skoro 30 kilometrů, abych ji koupil i v tištěné podobě. Můžu si tak v ní podtrhávat. A doporučuji to i vám.
