Doslechl jsem se, že mu vyhořela dílna. Tak jsem se zastavil, jestli něco nepotřebuje. "Leda že by ses za tu dobu, co jsme se neviděli, vyučil zedníkem," odpověděl mi, když jsme se setkali na spáleništi. Samozřejmě to byla nenápadná výčitka, že jsem pořád nemohl najít čas, abychom si popovídali o marketingu. "Ale možná je na to vhodná doba právě teď," řekl jsem mu.
Nástěnku vizí jsem měl asi dvakrát. Protože můj stůl stojí proti oknu, musel jsem ji pověsit na bok. Tam jsem ji viděl asi tak dvakrát za dobu její existence. A stejně jsem nevěděl, co s ní. Mám jezdit očima od obrázku k obrázku a říkat si "Jejda, ty hodinky bych tedy fakt chtěl. I auto."? Nebo upřeně zírat na nástěnku jako na jeden obraz? Naštěstí existuje lepší řešení.
Manželka před časem nakupovala v jedné prodejně dřevěné brikety. Byly pořádně těžké, a protože mladý prodavač se neměl k tomu, aby jí pomohl, požádala ho, jestli může na chvilku odsunout kužel před prodejnou, aby se dalo najet blíž. Odpověď byla stručná: "Ne". Dělala tedy, že to přeslechla, kužel dala stranou a autem nacouvala blíž ke vchodu.
Za druhé světové války si Američané zřídili na jednom z tichomořských ostrovů zásobovací základnu s letištěm. Domorodcům, kteří překvapeně přihlíželi nezvyklému ruchu, hojně rozdávali pamlsky. Válka skončila, vojáci z ostrova odešli. Ale místní lidé nemohli zapomenout na lahůdky, které dostávali. A tak se rozhodli letadla, která je přinášela, přivolat zpět.
Jako kluk jsem v knihovně rodičů objevil zajímavou knihu. Jmenovala se "Sama mezi indiány" a italský novinář Ettore Biocca v ní převyprávěl příběh ženy, která byla jako dítě unesena indiány a část svého života prožila v tomto kmeni, bez jakéhokoliv kontaktu s civilizací. Možná mě tato kniha ochránila od pozdějších představ, že primitivní lidé nám mohou být vzorem, jak správně žít.
Setkávám se s řadou podnikatelů a debatuji s nimi i na sociálních sítích. A vypozoroval jsem, že se často řadí do dvou skupin, dalo by se dokonce říct, že krajností. Jedni jsou srdcaři, přistupující ke svému byznysu často až s naivní vírou, že všechno dobré se nakonec prosadí, druzí staří praktici, kteří zaujímají postoj pragmatický, ale spíš cynický. Ale jedno mají společné.
Když se Steve Jobs v roce 1996 vrátil do krachující společnosti Apple, zhrozil se nepřehledné hromady modelů a modifikací, které nabízela. Na první pohled to vypadalo logicky, když vázne prodej, je potřeba vyjít zákazníkům vstříc a snažit se jich oslovit co nejvíce. Jenže taková politika způsobí, že nevnímáte výši nákladů, které na bezbřehou rozmanitost musíte vynaložit.
Před lety zde býval vyhlášený rybí bufet. Pak ustoupil nezajímavému restauračnímu řetězci a zájemce o lahůdky vybočující z průměru si musel nechat zajít chuť. Když se pak jen o ulici dál objevilo "Rybí bistro", spěchal jsem ho navštívit. V duchu jsem si maloval všechny rajské zážitky, které mě čekají, na něž jsem byl zvyklý a které jsem tu dlouhou dobu postrádal.
Toho dne se probudil dříve. Bezmyšlenkovitě zíral na strop a pak ho napadlo, že by potřeboval vymalovat. Možná po výplatě. Nebo také ne, protože děti půjdou do školy a bude to stát spoustu peněz. Půjdou do školy po prázdninách, které strávily v paneláku. Jiní teď ještě vyspávají v bungalovu za šumění palem… "Já už takový život žít nechci!" řekl si a vstal.
Znáte lidi, kteří jsou chytří a vzdělaní, přečetli hromadu knížek o úspěchu, dokonce už vědí, že než motivace vnější a cílová, je lepší motivace cestou, ale jsou pořád na mizině? Možná k nim také patříte. A říkáte si: "Tak co ještě mám udělat, abych se konečně dočkal pořádné odměny za svoji námahu?" Skutečně, v čem to vězí, že lidé pracující s nadšením jsou bez peněz?
