"Viď že to dělám dobře," dožadoval se Petr mého odborného hodnocení. Měli jsme už něco upito, a tak jsem mu to odkýval. Když jsme se ale po pár dnech sešli, už jsem tak tolerantní nebyl. Jeho videa měla sice docela zajímavý obsah, ale shlédnutí by se dala spočítat na prstech rukou. "Poradíš mi nějaký marketingový trik a půjde to," těšil se. Jenže tak jednoduché to nebylo.
Majitel restaurace měl kruhy pod očima a vypadal hodně unaveně. "Věříte na kletby?" zeptal se mě na úvod, když jsme se usadili ke stolu v jeho podniku. Pokrčil jsem rameny. Chtěl jsem něco říct, ale přes hlasitou hudbu, která zněla místností, mě nebylo slyšet. Požádal jsem číšníka, který nám přinesl minerálku, aby ji ztlumil. Pokrčil rameny a trochu pootočil ovládacím knoflíkem.
Do toho autosalonu si mě zavolali, protože stáli před naprostou záhadou. Udělali nový interiér, prodejna vypadala moc hezky, ale prodej poklesl skoro o polovinu. Majitel prodejny si to nedokázal vysvětlit. Čekal, že vylepšení přivede další zákazníky, investoval do něj spoustu peněz a výsledek byl přesně opačný, než si myslel. Nebyl schopen pochopit, co se to děje.
Ne vždy padnou dobré rady na úrodnou půdu. Tenhle hospodský měl sice prázdný podnik, ale jak se ukázalo, jeho postoje ani nedovolovaly, aby to změnil. Požádal mě sice o radu, připadal jsem si však, jako když házím pověstný hrách na zeď. Posadili jsme se v lokále a já začal s věrnostními kartami. A abych to vylepšil, prozradil jsem mu, že k nim dostane i propagaci v mobilní aplikaci. "Zbláznil jste se?" vyjel na mě.
"Já ti nevím, co je to za dobu. Zákazníků ubývá a každej by chtěl nakupovat nejmíň zadarmo." Honza Novotný, majitel prodejny potravin, si mi hořce stěžoval nad pivem. Už třetím. "Nejlíp by zabralo, kdyby všechno bylo v akci. Ale copak to jde?" Namítl jsem, že jsou obchody, kde žádné akce nemají. Včetně takových, které se té jeho prodejně, co se týče sortimentu, podobají. "To bych chtěl vidět," pravil skepticky.
"Zlaté české ručičky se chválí samy," kázal mi Olda Novák, majitel autoservisu. Seděl na ponku a svěřoval se s problémy svého podnikání. "Ani jsem si nevšiml," odpověděl jsem a rozhlédl se po prázdné dílně. "Někdy to tady fakt vypadá, jako by všichni začali chodit pěšky," připustil. "Ale o žádné reklamě slyšet nechci. To prostě nefunguje." Nepřesvědčoval jsem ho, že si má zaplatit inzerát. Reklamu můžete dělat, až když je co propagovat.
V prodejně nábytku bylo šero a prázdno. Tedy až na Lukáše Břízu, majitele tohoto podniku, a mě. Lukáš se mi už hodnou chvíli svěřoval se svým zklamáním. "Myslel jsem, že když je prodejna na dobrém místě, kudy chodí spousta lidí, že to bude mnohem lepší. A tak jsem souhlasil i s vysokým nájmem. Ale sám vidíš, jak to je." Rozhlédl jsem se kolem. "Máš tady tmu," konstatoval jsem.
Upřímně řečeno, to kadeřnictví mělo už nejlepší léta za sebou a ani předtím nebylo moc pohledné. Nejdřív tu byly v pronájmu čtyři podnikatelky, ale od té doby, co v blízkosti začaly fungovat dva moderní podniky, se jejich počet snížil na polovinu. Část pronajatého kadeřnictví byla prázdná, s nehezkými stopami po odmontovaných křeslech. Když podnik upadá, vytrácí se z něj i zákazníci.
"Řeknu ti, Mařko, že něco takového se mi ještě nestalo." Kamarádka Eva se naklonila až k majitelce obchodu. "Když jsem se před chvíli ptala tvé prodavačky, té mladé blondýny, kde tě najdu, tak víš, co mi řekla? Prý se nestará, kde pořád lítáš. Chápeš to?" Marie se bránila: "Ale to jí možná jen tak ujelo. A proč jsi vlastně přišla?" Eva pokrčila rameny. "Jak myslíš...
Hospoda byla prázdná. Jako skoro každý den. Majitel Franta Novák si povzdychl. Měl to už dávno zavřít a prodat. Jenže kdo by koupil podnik na vsi, když ví, že chlapi si raději koupí v supermarketu lahvové a sejdou se u Bendy v garáži? Může jim to dát někdo levněji? Nemůže! Rozhlédl se po prázdném lokálu. Jediným návštěvníkem byl spolužák Lukáš, který tu usrkával nealkoholické pivo. Odstrčil židli u stolu a posadil se vedle něho.
