"Za chvíli bude konec pracovní doby, tak ať vám to pěkně utíká," oznamuje rozjařený moderátor z rádia. Pan Maceška, majitel prodejny, pokrčí rameny a obrátí se na své prodavačky: "No u nás to, holky, neplatí, že? Ještě tu musíte pár hodin vydržet." A nejmladší, která obrací oči v sloup, utěšuje: "Nebojte, všechno jednou skončí, i ti otravní zákazníci."
Benjamin Disraeli řekl: "Život je příliš krátký na to, aby byl ještě malý". Jak ale poznáme, jestli je náš život velký nebo malý? Každý má o životě svoji představu a podle ní samozřejmě posuzuje i jeho velikost. Někdo chce prožít "obyčejný život", jiný vybudovat největší firmu na světě nebo zbohatnout, třetí uspět v politice. Jeden společný znak přece jen velký život má.
"Včera jsme byli na školení #Jan Novák. Bylo to skvělé a na svačinu koláčky." Podobných zpráv najdete na LinkedIn spoustu, stejně tak na dalších sociálních sítích. Všimne si jich možná pár lidí, co znají pisatele nebo Jana Nováka, ale tím to končí. Informační hodnota zprávy je totiž téměř nulová a nikdo jiný nemá důvod, proč by ji měl číst. To se ale dá snadno změnit.
"Viď že to dělám dobře," dožadoval se Petr mého odborného hodnocení. Měli jsme už něco upito, a tak jsem mu to odkýval. Když jsme se ale po pár dnech sešli, už jsem tak tolerantní nebyl. Jeho videa měla sice docela zajímavý obsah, ale shlédnutí by se dala spočítat na prstech rukou. "Poradíš mi nějaký marketingový trik a půjde to," těšil se. Jenže tak jednoduché to nebylo.
Majitel restaurace měl kruhy pod očima a vypadal hodně unaveně. "Věříte na kletby?" zeptal se mě na úvod, když jsme se usadili ke stolu v jeho podniku. Pokrčil jsem rameny. Chtěl jsem něco říct, ale přes hlasitou hudbu, která zněla místností, mě nebylo slyšet. Požádal jsem číšníka, který nám přinesl minerálku, aby ji ztlumil. Pokrčil rameny a trochu pootočil ovládacím knoflíkem.
Do toho autosalonu si mě zavolali, protože stáli před naprostou záhadou. Udělali nový interiér, prodejna vypadala moc hezky, ale prodej poklesl skoro o polovinu. Majitel prodejny si to nedokázal vysvětlit. Čekal, že vylepšení přivede další zákazníky, investoval do něj spoustu peněz a výsledek byl přesně opačný, než si myslel. Nebyl schopen pochopit, co se to děje.
Ne vždy padnou dobré rady na úrodnou půdu. Tenhle hospodský měl sice prázdný podnik, ale jak se ukázalo, jeho postoje ani nedovolovaly, aby to změnil. Požádal mě sice o radu, připadal jsem si však, jako když házím pověstný hrách na zeď. Posadili jsme se v lokále a já začal s věrnostními kartami. A abych to vylepšil, prozradil jsem mu, že k nim dostane i propagaci v mobilní aplikaci. "Zbláznil jste se?" vyjel na mě.
"Já ti nevím, co je to za dobu. Zákazníků ubývá a každej by chtěl nakupovat nejmíň zadarmo." Honza Novotný, majitel prodejny potravin, si mi hořce stěžoval nad pivem. Už třetím. "Nejlíp by zabralo, kdyby všechno bylo v akci. Ale copak to jde?" Namítl jsem, že jsou obchody, kde žádné akce nemají. Včetně takových, které se té jeho prodejně, co se týče sortimentu, podobají. "To bych chtěl vidět," pravil skepticky.
"Zlaté české ručičky se chválí samy," kázal mi Olda Novák, majitel autoservisu. Seděl na ponku a svěřoval se s problémy svého podnikání. "Ani jsem si nevšiml," odpověděl jsem a rozhlédl se po prázdné dílně. "Někdy to tady fakt vypadá, jako by všichni začali chodit pěšky," připustil. "Ale o žádné reklamě slyšet nechci. To prostě nefunguje." Nepřesvědčoval jsem ho, že si má zaplatit inzerát. Reklamu můžete dělat, až když je co propagovat.
V prodejně nábytku bylo šero a prázdno. Tedy až na Lukáše Břízu, majitele tohoto podniku, a mě. Lukáš se mi už hodnou chvíli svěřoval se svým zklamáním. "Myslel jsem, že když je prodejna na dobrém místě, kudy chodí spousta lidí, že to bude mnohem lepší. A tak jsem souhlasil i s vysokým nájmem. Ale sám vidíš, jak to je." Rozhlédl jsem se kolem. "Máš tady tmu," konstatoval jsem.
