Úspěšný bude ten, kdo není vlažný a slepě věří
Bylo to tuším v šesté třídě. Ve výtvarce jsme malovali jakési zátiší a já jsem si právě liboval, jak jsem ho pěkně a vyváženě vystihl, když se mi přes rameno naklonila učitelka. "Málo výrazné!" prohlásila autoritativně, namočila štětec do černé barvy a vyzdobila mi jí výkres. Myslel jsem, že budu brečet. Dnes se na to dívám jinak. Zkušenost mě naučila, že na tom biblickém "že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech" něco je. Kdo chce být úspěšný, nemůže tiše pípat někde v davu lidí, kteří za největší přednost považují nenápadnou prostřednost.
Před pár roky jsem mluvil s mladým mužem. Studoval v USA na prestižní univerzitě a přivezl si z ní červený diplom. Ale stěžoval si: "Už jsem tři měsíce doma, a ještě mě nikdo neoslovil s nějakou zajímavou nabídkou práce." Zeptal jsem se, jestli se poohlížel po nějakém zaměstnání. Podíval se na mě s despektem a opáčil, že to on nemá zapotřebí… Každou chvíli se někde můžeme dočíst, že v životě je nejdůležitější, co se naučíme. Jenže jak je vidět, nestačí to. Spousta lidí má tolik znalostí, že by mohli vydělávat miliony. Místo toho pracují v kanceláři za pár šupů. 
Jsem spíš technický typ, takže mám občas problém uvěřit některým věcem, které sice evidentně fungují, ale já nevím jak. Zkrátka takový skeptický Tomáš, který neuvěří, dokud si nesáhne. To je třeba případ známého přání, týkajícího se parkovacího místa. Funguje, což o to, ale jak? A proč jiná přání se ne a ne splnit, i když použijeme stejný postup? Jaký je za tím mechanismus? Přemýšlel jsem tedy, jak to pojmout víc technicky, protože pak se dá lépe předvídat výsledek. A přišel jsem jak na fyzikální analogii, tak na tři faktory, které rozhodují, jestli se přání splní nebo ne.
"Považoval jsem vás za rozumného člověk, ale když vidím, na co jste se dal..." Rozhodnete-li se svůj život změnit a pustit se do něčeho nového, zaručeně vás takové komentáře neminou. Zvlášť pokud to budete dělat s nadšením a vírou v dobrý výsledek. To se hned stanete nemyslícím fanatikem, sektářem a vůbec člověkem zaslepeným. Co se to děje? Proč vám jsou schopni něco takového říkat lidé, kteří vám dosud byli blízcí? Určitě ne proto, že by chtěli škodit. Naopak, myslí si, že vás ochrání. Asi jako ta kvočna, která bránila "ošklivému káčátku" létat. 
Upřímně řečeno, to kadeřnictví mělo už nejlepší léta za sebou a ani předtím nebylo moc pohledné. Nejdřív tu byly v pronájmu čtyři podnikatelky, ale od té doby, co v blízkosti začaly fungovat dva moderní podniky, se jejich počet snížil na polovinu. Část pronajatého kadeřnictví byla prázdná, s nehezkými stopami po odmontovaných křeslech. Když podnik upadá, vytrácí se z něj i zákazníci. Je to bludný kruh, který se roztáčí čím dál tím rychleji. Proto mě jedna ze zbývajících podnikatelek pozvala, ať se nechám zdarma ostříhat, a přitom utrousím nějaký nápad. 
"Do středy musím udělat ještě dva obchody, abych měl nárok na prémie," řekl mi prodejce. Nechtěl se proto moc zdržovat a brzy se rozloučil. Spěchal za svými zákazníky, aby jim oznámil, že bez nich prémie nedostane? To samozřejmě ně. Nikdo nic takového zákazníkům neříká. Bylo by to hloupé. A přece ano. Není totiž jen řeč, která nám vychází ústy. Existuje také řeč těla a další náznaky, které sice nemluví slovy, ale přesto dokáží zřetelně říct, co máme na srdci. Nemůžeme se tedy divit, že dotyčný obchodní zástupce není nijak úspěšný. Sám si o to říká. 
"Řeknu ti, Mařko, že něco takového se mi ještě nestalo." Kamarádka Eva se naklonila až k majitelce obchodu. "Když jsem se před chvíli ptala tvé prodavačky, té mladé blondýny, kde tě najdu, tak víš, co mi řekla? Prý se nestará, kde pořád lítáš. Chápeš to?" Marie se bránila: "Ale to jí možná jen tak ujelo. A proč jsi vlastně přišla?" Eva pokrčila rameny. "Jak myslíš. Hlavně jsem ti ale chtěla říct, že jsem byla u toho Vietnamce, co si otevřel obchod za rohem. Má samozřejmě nižší ceny, to se dalo čekat. Ale taky víc čerstvého ovoce a zeleniny, než máš ty." 
"Chudý člověk spí líp než bohatý," napsal švédský lékař a spisovatel Axel Munthe. Jako doktor by ovšem měl vědět, že s prázdným žaludkem se velmi špatně usíná, zvlášť když nevíte, za co se druhý den najíte. Proto mám raději vyznání jednoho svého známého, milionáře, jak ráno vstává s radostí a bez obav, co den přinese. Bohužel na internetu najdeme víc citátů oslavujících chudobu, než těch druhých. Lidé si je přečtou a hned se nestydí za hodiny promarněné u nekonečných televizních seriálů: Chtějí přece dobře spát. My to ale máme jinak.
Byl jsem tehdy prodejcem začátečníkem. Měl jsem naplánovanou schůzku s nákupčí velkého podniku, o které se kolegové vyjadřovali buď nelichotivě, nebo s ustrašeným respektem. V každém případě mi bylo těžko u žaludku, když jsem se chodbou blížil k jejím dveřím. Nesměle jsem zaťukal. "No, co je zase?" ozvalo se naštvaně z kanceláře. Nahlédl jsem dovnitř a pípnul, že máme domluvenou schůzku. Postarší paní mi ukázala na křeslo v koutě a zeptala se mě, proč jsem přišel. V tu chvíli jsem to sám nevěděl, a tak jsem jen seděl s otevřenou pusou a potil se. 
Podle některých "zasvěcených" předpovědí by Facebook už neměl fungovat, nebo by se na něm měli pohybovat jen lidé nad padesát. Twitter už měl také skončit. Naštěstí jde jako vždy o prognózy lidí, kteří mají hroznou radost, když se něco nepovede. Konec světa by je naplnil absolutním štěstím. Snad jen v případě Google+, který v dubnu končí, došlo na jejich slova (není divu, protože tento projekt byl od samého počátku neduživým dítětem). Takže co nenajdete na tomto webu, můžete hledat na sociálních sítích a jak vám hned ukážu, je toho tam dost. 