Dejte do kbelíku jednoho kraba a během hodiny z něj vyleze a zmizí. Dejte tam ale krabů víc a všichni zůstanou v kbelíku, protože se navzájem stahují nazpátek. Říká se tomu krabí efekt. Lidé se často chovají stejně. Jedince, kteří se snaží vyniknout nebo si jít za svým snem, vší silou stahují nazpátek. Ne kvůli závisti, jak se říká, ale protože porušují pravidla tlupy.
Nedávno mě zaujal dotaz na Facebooku. Pán, který už překročil třicítku, se zcela vážně dožadoval rady, v čem podnikat, kde potkat příležitost a jak sehnat společníky či obchodní partnery. Ale hned dodával, že se mu nelíbí to a ono… Snad vám to přijde spíš jako kuriozita, ale svět je plný podobných lidí, a to nejen mezi těmi, kteří se po podnikání teprve rozhlížejí.
Prvního ledna víme všichni přesně, desátého je vše při starém. Možná byste i zvládli přestat kouřit, zhubnout, přibrat, cvičit, šetřit, být pořádnější, pracovitější, lepší... - kdybyste opravdu chtěli.
Pravda je však taková, že naší nejhlubší motivací je lenost a pohodlí. A navzdory tomu, co vám říká okolí nebo vy sami sobě, to z naší strany není hloupá strategie.
"Prosím vás, co nám to tady vykládáte? Vždyť ta věc za nic nestojí!" S podobnými komentáři se na sociálních sítích setkáváme každý den. Od Bitcoinů přes auta a zájezdy až po rohlíky. Svět je plný brouků Pytlíků, kteří všechno vědí, všechno znají a všude byli. Jistě, můžete mít na mnoho věcí kritický názor. Ale nechte si ho raději pro sebe. Je k tomu jeden dobrý důvod.
Nástěnku vizí jsem měl asi dvakrát. Protože můj stůl stojí proti oknu, musel jsem ji pověsit na bok. Tam jsem ji viděl asi tak dvakrát za dobu její existence. A stejně jsem nevěděl, co s ní. Mám jezdit očima od obrázku k obrázku a říkat si "Jejda, ty hodinky bych tedy fakt chtěl. I auto."? Nebo upřeně zírat na nástěnku jako na jeden obraz? Naštěstí existuje lepší řešení.
4. 3. 2020 - Proč pořád dělat to, co vás nebaví?
Za druhé světové války si Američané zřídili na jednom z tichomořských ostrovů zásobovací základnu s letištěm. Domorodcům, kteří překvapeně přihlíželi nezvyklému ruchu, hojně rozdávali pamlsky. Válka skončila, vojáci z ostrova odešli. Ale místní lidé nemohli zapomenout na lahůdky, které dostávali. A tak se rozhodli letadla, která je přinášela, přivolat zpět.
Někdy před třemi roky jsem si založil deník. Přiznám se, že občas mě nadšení rychle opustí a tohle byl přesně ten případ. Zaplnil jsem pár stránek, pak jsem sešit někam založil a zapomněl na něj. Oprášil jsem ho až vloni a od té doby už mám hromadu popsaných bloků. Proč? Co se stalo, co se změnilo v mém přístupu? Začal jsem ho psát jako myšlenkový záznam.
Nebudu nikoho otravovat" nebo "Na to nemám žaludek" - podobná vyjádření najdete v diskusích na internetu každou chvíli. Jako by prodej byl od samých základů něčím špatným, neetickým a otravným. Zajímavé je, že tito kritici nemají výhrady třeba vůči e-shopům. Nebo supermarketům. Vypadá to, že nejde ani tak o podstatu prodeje, ale o jeho osobní realizaci.
Jako kluk jsem v knihovně rodičů objevil zajímavou knihu. Jmenovala se "Sama mezi indiány" a italský novinář Ettore Biocca v ní převyprávěl příběh ženy, která byla jako dítě unesena indiány a část svého života prožila v tomto kmeni, bez jakéhokoliv kontaktu s civilizací. Možná mě tato kniha ochránila od pozdějších představ, že primitivní lidé nám mohou být vzorem, jak správně žít.
