Jak být skutečně pro všechny zákazníky - 2
V minulém díle jsme si ukázali, že překážkou k navýšení tržeb v prodejně jsou stereotypy. Někteří obchodníci pořád vidí v seniorech chudáky, kteří sotva dají dohromady drobné na tři rohlíky. V mládeži zase děti, které se spokojí s laciným lízátkem. Skutečnost je však jiná. Lidé ve věku 50 a více let dnes disponují 70 % peněz určených na nákupy. Mladí jsou náročnými zákazníky, kterým nedělá problém připlatit si za kvalitu. Proto jsem vám už v předchozím článku dal pár rad, jak toho využít. Teď k tomu přidávám další tipy na zvýšení tržeb i spokojenosti zákazníků.
"Já jsem tu pro všechny," řekl mi majitel prodejny s potravinami. "Nikomu nedávám přednost." A když jsem se zeptal, proč má tolik laciného zboží a akcí, odpověděl, že lidé nemají peníze. A to v době, kdy jsme se už vzpamatovali z krize a zákazníkům se obnovila chuť nakupovat a utrácet. Přesto v nich viděl chudáky, kteří musí ušetřit na rohlíku. Není divu, že potom skoro nic nevydělával, škudlil na platech prodavaček a vybavení prodejny. Buď přijde nová krize, která mu dá zapravdu, nebo mu ti lepší zákazníci utečou. Či změní přístup a udrží je. 
Jedním z trendů, které můžeme v oblasti tradičního obchodu vidět, je přebírání malých prodejen Vietnamci. Tam, kde se český podnikatel neuživí, tito obchodníci přežijí. Nechme teď stranou otázku, jestli to není zapříčiněné tím, že i v době EET dokáží ulít tržby, ale podívejme se na jiné faktory. Třeba ten, že Vietnamci mají otevřeno déle než tradiční obchodníci a na chodu prodejny se podílí celá rodina. Mají však i slabiny. Když přišla informace, že převezmou pár prodejen na severu Čech, zákaznice si postěžovaly, že si teď nebudou moci s nikým promluvit. 
Na jedné čerpací stanici - mimochodem, mají tam na poměry docela levnou naftu - potkávám pravidelně u pokladny dvě pracovnice. Ta jedna tráví čas s nohama na stole a zákazníkům dává najevo, že na to, aby se s nadšením zvedla, jejich pětistovka či tisícovka rozhodně nestačí. Ta druhá naopak přímo září nadšením a nepustí mě ke slovu. Sotva otevřu pusu, už je tu otázka, jestli budu platit hotově nebo kartou, řeknu "hot..." a paní vybafne, jestli s dokladem nebo bez... Mám-li srovnávat jen mezi nimi, pak je mi ta druhá přece jenom milejší. Ale...
"Soubor, který držíte v ruce, je výsledkem desítek let praktických zkušeností z fungování obchodu. Dal by se samozřejmě nahradit tím, že přijdu já nebo někdo z mého týmu do vaší prodejny a budeme se rozhlížet a vyptávat. Ale to nemají mnozí podnikatelé rádi, protože mají obavu, že půjde především o ukazování chyb a oni z toho vyjdou špatně. A pak má také každý svoji představu, co je pro něj důležité a co naopak považuje za okrajové nebo tomu nemíní vůbec věnovat pozornost," píše se v úvodu samoobslužné příručky Vylepšete si svoji prodejnu. 
Mluvit o pohodě, to možná zní trochu nezvykle, protože s podnikáním máme většinou trochu jiné zkušenosti. Honička od rána do večera, neustálý stres, obavy, že nebude na zaplacení toho nebo onoho a do toho ještě jedna kontrola za druhou a hromady papírů. Je vůbec možné za těchto podmínek mluvit o tom, že budete podnikat v pohodě a s radostí? Ano, je. Protože příčinou všeho stresu a nepohodlí je zkušenost, že ať děláme, co děláme, vždycky se nakonec objeví něco, co nám radost pokazí. Od konkurence po úřady. Jak tedy z toho ven? 
Obchodní zástupce německého výrobce kávovarů Melita se z Vídně vracel hluboce zklamaný. Neprodal ani kousek. "Vídeňané chodí do kavárny," poučili ho místní obchodníci o zvycích panujících v hlavním městě císařství. Cestoval přes Prahu, a tak spíš, než že by očekával nějaký úspěch, chtěl se alespoň zbavit vzorků, aby je nemusel vláčet nazpátek, a zastavil se u Neffa. Ten si strojek prohlédl, nechal se poučit o jeho funkci a nakonec řekl: "Uvidíme". Sotva se zástupce po příjezdu dostal do kanceláře, čekal tam na něj dopis: "Pošlete další, nemáme co prodávat!" 
Sešli jsme se ve stinném lobby pětihvězdičkového hotelu. Jeho ředitel si mě pozval, abych mu pomohl s marketingem. Hlavním problémem, jak mi vysvětloval, byla skutečnost, že hotelová restaurace zela po většinu dne prázdnotou. Turisté si samozřejmě došli na oběd někde ve městě, ale nelákala je ani možnost večeře. "Máte vůbec na pokojích jídelní lístky?" zeptal jsem se, když jsme prošli hotel a zastavili se u stojánku s nabídkou před vchodem do restaurace. Ředitel přiznal, že ne. "Ale to je jen maličkost," dodal. Přisvědčil jsem: "Je toho potřeba mnohem víc". 
V knihkupectvích se sice nejdříve rozhlížím po regálu s odbornou literaturou, ale zabloudím i do dalších oddělení, třeba s knihami o umění. Zrovna minulý týden jsem byl v jedné prodejně, která má tuto sekci bohatě zásobenou. Bohužel jsem se příliš nepokochal, ani si nic neodnesl. Většina knih, které za to stály, byla nedobytně obalena fólií. Chápu, že se jedná o zboží, které není zrovna nejlacinější a může ho znehodnotit jeden otisk špinavého prstu. Z pohledu knihkupce je tedy na první pohled rozumné, že nechce utrpět škodu. 
Téměř tři čtvrtiny akcí si na sebe nevydělají, zjistil výzkum společnosti Nielsen. Také proto, že se do nich často dává zboží, které by se prodávalo samo i bez slevy, jako jsou známé značky nebo sezónní zboží. Kdo bude v létě uvažovat nad cenou grilovacího uhlí či zmrzliny? Zřejmě to způsobuje představa, že když vezmeme žádané produkty, a ještě je zlevníme, zákazníci se k nám pohrnou. Ano, pohrnou se proto, aby si koupili to akční zboží, ale nic víc. Pro ostatní si zajdou jinam, kde mají zase jiné slevy, nebo do hypermarketu s pohodlným parkovištěm.