Seděl jsem ve vlaku dopravce, který nedávno vyhrál soutěž na provozování rychlíkové linky, spojující dvě významná města. Bohužel mě jako cestujícího nepotěšil. V nepříliš čistém vagónu byly hned od začátku napůl ucpané toalety, ve kterých netekla voda. Laťka, kterou před časem tato společnost nastavila, zřejmě dost poklesla. Možná právě kvůli tomu vítězství v soutěži.
Je to vyhlášená pekárna valašských frgálů. Po nedávné návštěvě mi však nejspíš utkví v paměti jako prodejna s nejhorší obsluhou, co jsem potkal za ta léta, kdy tu máme soukromé podnikání. Nebýt toho, že jsem frgály potřeboval pro dobré zákazníky a obchodní partnery, asi bych se otočil a krabici s připravenými koláči nechal ležet na pultě. Takto jsem jen zatnul zuby.
Ve svém životě jsem nějakých pětadvacet let strávil hodiny ve frontách před prodejnami, ve kterých stejně nakonec nic neměli. Byl jsem tedy přesvědčen, že když se to všechno změnilo, obchody se naplnily zbožím až k prasknutí a nové supermarkety, hypermarkety a nákupní galerie rostly jako houby po dešti, budu si konečně moci nákupů užívat.
Nemusíte mít obavy, že jsem se vám rozhodl tykat, jak to dělá spousta reklam a - jak je vidět - občas i nějaká ta prodavačka. Jedna ze čtenářek newsletteru se mi totiž před časem svěřila s nevšedním zážitkem v jihočeské prodejně galanterie. Ta se prý na internetu chlubí, že prodavači rádi pomohou nakupujícím najít, co hledají. Skutečnost je však jiná, jak hned uvidíte.
O Francouzích je známo, že se neradi učí cizí jazyky. Jejich řeč je přece skvělá a dokáže vyjádřit i jemné detaily, zvlášť pokud jde o jídlo. Jenže v cizině mají problém, nikdo jim nerozumí. Co to má společného s marketingem? Tam se také často snažíme mluvit na své zákazníky jazykem, který je jim cizí. Samozřejmě s tím, výsledkem, že pokrčí rameny a jdou jinam.
Před pár roky jsem byl v supermarketu svědkem bouřlivé reakce jednoho ze zákazníků. Rozčilený muž pobíhal s konzervou v ruce mezi regály a křičel, že ho nezajímá, jakou cenu mají na pokladně, pro něho že je důležité, co vidí na regálu. "Máte v tom bordel a nejste schopní se ani omluvit," řval. Viditelně se mu takový rozruch zamlouval a užíval si ho.
Stručně řečeno, jde o nový exkluzivní newsletter, který v sobě obsahuje všechny moje zkušenosti s fungováním malého a středního podnikání a znalosti, které jsem načerpal za více jak 25 let, co se této oblasti věnuji. Najdete v něm to nejlepší z mých knih, z toho, co jsem načerpal při konzultacích, přečetl a dozvěděl se na konferencích. Není však pro každého.
Před pár lety jsem se v jedné renomované prodejně s nábytkem domlouval na poměrně velké zakázce. Jakmile však prodavačka zjistila, že se "teprve ptám" a nehodlám už v tuto chvíli vypisovat objednávku, její mírný zájem se změnil na otrávený nezájem. Tvář opanoval výraz nudy, a jednoslovné odpovědi tvořily hlavně výrazy jako nemáme, neděláme, nezajišťujeme, vždyť je to tam napsané.
Když se začaly množit informace o tom, jak na takzvaných prodejních prezentacích podepisují důchodci objednávky předražených zbytečností, pořád mi to vrtalo hlavou. Většina seniorů je přece duševně čilejší než tělesně a ani pro ně by neměl být problém poznat, co je pro ně užitečné a bez čeho se obejdou. Proč tedy tak hromadně podléhali "šmejdům"?
Je to dobrá restaurace. Vaří tam skvěle, obsluha je pozorná. Přesto bývá často poloprázdná a její majitel nevydělává tolik, kolik by chtěl a kolik potřebuje. Neumí totiž jednu důležitou věc. Richard Carslon takto popsal podnik, do kterého často a rád s manželkou chodí. Udivuje ho, že neprosperuje lépe. Snad by se to dalo vyřešit reklamou, ale na tu podnikatel nemá.
