Seznámení s pracovníky dopadlo dobře. Strojana ostatně nebyla nijak velká firma, většina lidí pracovala ve výrobě a těm byl František Vomáčka představen "hromadně". Překvapení ho ale čekalo na obchodním oddělení - pokud tak lze nazvat jednu kancelář, kterou měl od nynějška sdílet s Pavlem Svobodou, jak stálo na štítku vedle dveří. Jeho nový kolega se ho totiž hned na úvod zeptal, jestli mu bude ten týden na zaučení stačit.
Každý z nás se čas od času rozhodne chybně. Týká se to i problému efektivního vydávání peněz, zvláště když se jedná o reklamu. Velké společnosti si mohou dovolit bezstarostně plýtvat, horší je, když to potká menší firmu. Taková chyba může ohrozit i její existenci."My jsme profesionálové, nechte to na nás!" můžeme často slýchat od obchodních zástupců a představitelů reklamních agentur. V podstatě je pravda, že každý by měl dělat to, co umí nejlépe, a bylo by dobře na ni dát, kdyby část těchto dodavatelů neměla k profesionalitě hodně daleko.
V pondělí se vymydlený, oholený a nastrojený František dostavil do firmy Strojana. Deset minut před termínem, tedy ani ne brzy, ani ne pozdě, právě jak radí příručky. O řediteli, který přesně v devět vyšel z kanceláře, si hned pomyslel: "Sotva třicet, ten je příliš mladý na to, aby mi moc rozuměl." Ale přesto na sobě nedal nic znát. Po úvodním představení se ředitel zaklonil v křesle a zeptal se: "Co marketing? Ovládáte?"
Když za minulého režimu nebylo možno bez vlastní práce zajistit bydlení, převlékali se často duševní pracovníci odpoledne do montérek a až do večera vozili na stavbě cihly nebo maltu. Přesto jejich celková únava neodpovídala míře vynaložené práce a byla menší. Mnozí to takto vydrželi i dva nebo tři roky. Příčinou bylo střídání dvou druhů činnosti - duševní a fyzické, takže tito lidé při práci na stavbě vlastně odpočívali od práce ve svém zaměstnání. Dnes je situace jiná v tom, že duševně pracující raději "natáhne" svoji práci a dům si pořídí dodavatelsky.
František Vomáčka dělal v životě ledacos. Ale ani to ho nezachránilo, když se jednoho nepěkného dne ocitl na dlažbě. Však se také říká, že devatero řemesel a desátá je bída. Naštěstí nepatřil k těm, kteří se posadí se založenýma rukama a čekají, že práce přiletí jako pečený holub. A tak pilně zaškrtával inzeráty v rubrice "Pracovní příležitosti" a žhavil telefon tak, že skoro všechnu podporu utratil za kredit. Bohužel se nedělo vůbec nic. Ve čtyřiceti připadal mladičkým personalistům s mlékem na bradě jako diluviální ještěr, rozhodně nic vhodného pro mladé a akční kolektivy.
Dobrým ránem jsme si, jak říkají vojáci, zabezpečili týl. Nyní můžeme, podle jejich terminologie, vyrazit do útoku. Čeká nás pracovní den. Jistě jste již povšimli, že ten neprobíhá od rána do večera stejnoměrným tempem. Jsou v něm období, kdy pociťujete aktivitu, doba, kdy dostanete hlad, i čas útlumu, kdy se vám do ničeho nechce a nic vás nenapadá. Odborníci vypracovali obecné schéma, které střídání různých období během dne mapují. Každý člověk je však přece jen individuem, a proto by si každý měl svá období zmapovat sám. Umožní mu to den maximálně využít.
Proč je ráno velmi důležitá část dne? Představte si, že hrajete v orchestru. Jestliže si před koncertem naladíte housle, podáte prvotřídní výkon. Když je naopak rozladíte, budou vám i posluchačům po celou dobu trhat uši. Stejně tak záleží, jak se ráno naladíte vy. Podle toho budete pak celý den „hrát“, tedy podávat výkon ve své profesi. Musím říci, že lidé ráno podceňují. Mnozí z nich si už na něm hned zkraje najdou spoustu nepříjemností, stačí třeba špatné počasí nebo příliš horká káva, a už se to s nimi veze celý den. A očekávaný výkon se nedostaví.
