Na počátku 15. století byla Čína námořní i technologickou velmocí. Součástí loďstva, které se vydávalo do celého okolního světa, bylo 62 devítistěžňových "lodí pokladů", největších, jaké kdy byly ze dřeva postaveny. Číňané, na rozdíl od západních kolonialistů, chtěli po navštívených zemích jen dvě věci: Aby formálně uznaly jejich nadřazenost a aby s nimi obchodovaly.
Seděl jsem ve vlaku dopravce, který nedávno vyhrál soutěž na provozování rychlíkové linky, spojující dvě významná města. Bohužel mě jako cestujícího nepotěšil. V nepříliš čistém vagónu byly hned od začátku napůl ucpané toalety, ve kterých netekla voda. Laťka, kterou před časem tato společnost nastavila, zřejmě dost poklesla. Možná právě kvůli tomu vítězství v soutěži.
Některé požadavky etikety mají dlouhou historii a ani se pořádně neví, jak vlastně vznikly. Tak například zásada, že si pánové nezapínají spodní knoflík u saka, není dána úzkým střihem, jak jsem se někde dočetl. Vznikla z potřeby rychle tasit kord, přivěšený na opasku. Podobně dlouhou historii mají ale i další pravidla, která se nám v moderní době zdají být zbytečná.
Nebudu nikoho otravovat" nebo "Na to nemám žaludek" - podobná vyjádření najdete v diskusích na internetu každou chvíli. Jako by prodej byl od samých základů něčím špatným, neetickým a otravným. Zajímavé je, že tito kritici nemají výhrady třeba vůči e-shopům. Nebo supermarketům. Vypadá to, že nejde ani tak o podstatu prodeje, ale o jeho osobní realizaci.
Předsilvestrovské nákupy bývají samozřejmě větší, a tak jsem v supermarketu dostal za odměnu poukázku na zajímavou slevu. Bohužel naprosto bezcennou, protože platila jen do šestého ledna. V situaci, kdy většině lidí začínal teprve toho dne pracovní týden, a navíc to mám do nejbližší prodejny řetězce pěkných pár kilometrů, jsem mohl kartičku rovnou zahodit.
Když se začaly množit informace o tom, jak na takzvaných prodejních prezentacích podepisují důchodci objednávky předražených zbytečností, pořád mi to vrtalo hlavou. Většina seniorů je přece duševně čilejší než tělesně a ani pro ně by neměl být problém poznat, co je pro ně užitečné a bez čeho se obejdou. Proč tedy tak hromadně podléhali "šmejdům"?
"Do středy musím udělat ještě dva obchody, abych měl nárok na prémie," řekl mi prodejce. Nechtěl se proto moc zdržovat a brzy se rozloučil. Spěchal za svými zákazníky, aby jim oznámil, že bez nich prémie nedostane? To samozřejmě ně. Nikdo nic takového zákazníkům neříká. Bylo by to hloupé. A přece ano. Není totiž jen řeč, která nám vychází ústy. Existuje také řeč těla a další náznaky, které sice nemluví slovy...
Byl jsem tehdy prodejcem začátečníkem. Měl jsem naplánovanou schůzku s nákupčí velkého podniku, o které se kolegové vyjadřovali buď nelichotivě, nebo s ustrašeným respektem. V každém případě mi bylo těžko u žaludku, když jsem se chodbou blížil k jejím dveřím. Nesměle jsem zaťukal. "No, co je zase?" ozvalo se naštvaně z kanceláře. Nahlédl jsem dovnitř a pípnul, že máme domluvenou schůzku.
"Nezlobte se, nechci. Já k té vaší organizaci nemám důvěru." S takovým odmítnutím se může setkat spousta lidí, nejen v síťovém marketingu. Stejně tak mohou narazit obchodníci, domnívající se, že je známá značka zaštítí. A přijde studená sprcha. Oslovený či zákazník si něco přečetl na internetu, někdo mu něco řekl, má nějaký mlhavý pocit… S tím těžko hnete, protože takové postoje se získávají snadno, ale obtížně se mění.
