Baťova soustava řízení – minulost či budoucnost? Kořeny

   inspirace

Baťova soustava řízení – minulost či budoucnost? KořenyO Baťově soustavě řízení toho bylo hodně napsáno i řečeno. Většinou se však jedná buď o pouhý popis řízení Baťových závodů v době před druhou světovou válkou, nebo o obecná doporučení pro současnou praxi.
V době největšího rozvoje Baťových závodů přijížděly delegace z celého světa, aby se přesvědčily, v čem je fenomén obrovského vzestupu této firmy. Přesto se jen málokde realizoval alespoň kousek z toho, co zde zahraniční průmyslníci viděli. Pak nastalo na dlouhou dobu ticho.

Téma aplikace Baťovy soustavy řízení před časem znovu otevřel Dům techniky Ostrava ve spolupráci s profesorem Milanem Zeleným (jeho kniha Cesty k úspěchu je významným příspěvkem tomuto oboru), objevily se i další publikace, zdá se však, že jsme zatím jen v roli účastníků oněch předválečných exkurzí: žasneme, obdivujeme, ale výsledky nepřicházejí.

"Chtěl jsem se stát pánem," vzpomíná Tomáš Baťa, "abych se dostal mezi lepší lidi, do lepších a čistších místností."

Zabývat se tedy Baťovou soustavou řízení nebo ne? Domnívám se, že bychom ji neměli nechat zapadnout, případně ji nechat napospas Japoncům, jak už se to stalo s některými americkými systémy řízení, zejména v oblasti kvality. Na druhé straně bychom si ale měli uvědomit, že skutečně nejde jen o technické napodobení systému, protože soustava funguje jako celek. Dokonce se nabízí i tvrzení, že funguje jen s Tomášem Baťou v čele, ale jak víme, i po jeho smrti zlínský závod prosperoval. Těžko tedy říci, zda to byla setrvačnost, nebo se Baťův duch usadil mezi jeho spolupracovníky.

Pojďme se proto namísto pouhého popisu, jak soustava fungovala, zamyslet nad příčinami, proč byla taková a ne jiná. Jak už jsem uvedl, bez Tomáše Bati není možné tyto důvody pochopit a proto je nezbytné věnovat velkou pozornost i jeho osobě, vývoji a postojům.


Kořeny - dospívání

Tomáš Baťa se narodil jako syn venkovského ševce. Na jedné straně tak nelze říci, že by v dětství trpěl vytrvalou nouzí, na druhé straně jeho rodina zcela určitě nepatřila mezi honoraci. Pročítáme-li pozorně jeho nepříliš rozsáhlé a nikdy nedokončené paměti, zjistíme, že se jimi tento fakt vine jako červená nit. Nikdy nezapomněl na pokoření, které zažil, když se coby učedník pokusil nenápadně připojit k "lepší společnosti" studentů a byl hned odkázán do patřičných mezí.
"Chtěl jsem se stát pánem," vzpomíná Tomáš Baťa, "abych se dostal mezi lepší lidi, do lepších a čistších místností."

Zatím se však vyučil a doma ho začala pálit půda pod nohama. "Jednoho dne jsem si uvědomil, že otec mě nedoceňuje a také tovaryši v dílně si nemohli odvyknout mne přestat pohlavkovat," vysvětluje, proč se nakonec tajně vydal k sestře do Vídně. Bylo mnu tehdy patnáct let.
V hlavním městě monarchie však narazil na realitu. Pro valašské papuče, které začal vyrábět, neměl zajištěný odbyt, a ke všemu ani nepožádal o povolení živnosti, takže se na něj začala poptávat policie. Po třech měsících se tedy pokorně vrátil domů.

Spokojený však nebyl. Otcovo podnikání se mu zdálo být příliš neohrabané. Požádal ho proto o padesát zlatých, koupil si mapu a jízdenku na vlak a vyrazil prodávat boty do Prahy. Začal nejdříve v těch nejbohatších podnicích na hlavních třídách, ale zkušenost ho brzy naučila, že odbyt najde spíše u menších obchodníků v postranních uličkách. Výsledkem bylo množství objednávek.

"Objevení Prahy a objevení nového způsobu prodeje bylo pro naši živnost tím, čím pro Španělsko objevení Ameriky," napsal ve vzpomínkách. "Teď to teprve začalo. Teď bylo možno rozšiřovat výrobu donekonečna, protože nový způsob odbytu nebyl vázaný na prostor. Poprvé v životě jsem cítil, že tu obludu, která věčně ohrožovala rodinu, HLAD, držím za rohy."

Už v raném věku se tedy Tomášovi dostalo důležitých poučení a impulsů. Pociťoval na základě svých zkušeností z dětství touhu po společenském vzestupu, věděl, že klíčem k němu je nejen výroba, ale zejména obchod, a především si chtěl svůj budoucí život zařídit po svém.

Nejen touha po osamostatnění, ale i sen o příslušnosti k lepší společnosti byl jistě důvodem, proč tak dlouho přemlouval sestru Annu a bratra Antonína, až společně požádali otce o vyplacení dědictví po zemřelé matce a pustili se do samostatného podnikání. Sotva totiž s Antonínem zařídili nejnutnější, už se ve svátečních šatech hrnuli do sálu pro honoraci v místní hospodě. Byla to však jen hra na pány, často přitom neměli na více než jedno pivo dohromady.

"Mladý Tomáš si zatím neuvědomoval, že mezi "být pánem" a "hrát si na pána" je nebetyčný rozdíl."

Ještě jedna epizoda utkvěla Tomášovi v paměti a ovlivnila ho v budoucím vývoji. Po kterémsi nezdařeném jarmarku v Uherském Hradišti, když ševci kvůli dešti nic neprodali a mrzutě balili své stánky, ukázal jeho otec na komíny Mayova cukrovaru a prohlásil: "Takové komíny budou jednou mít moji chlapci!""Bylo to hrozné," napsal později Tomáš Baťa. "Styděl jsem se tehdy za bláznovské řečnění otcovo a měl jsem o něho strach."
Nakolik ho pak otcova furiantská předpověď ovlivnila? Těžko říci, ale faktem je, že nová živnost byla od počátku vedena "po továrním způsobu", včetně týdenního vyplácení mezd.


Hra na pány

Mladý Tomáš si zatím neuvědomoval, že mezi "být pánem" a "hrát si na pána" je nebetyčný rozdíl. Bratři chodili do dílny ve svátečních šatech a více než o práci se starali o dojem. "Během dne jsme se často hádali, kdo má dělat práci panskou a kdo nepanskou. Přitom zůstaly neudělány obě, až na podepisování směnek," vysvětloval Baťa později, proč se po roce podnikání nejen rozkutálelo dědictví po matce, ale navíc vznikly dluhy za více jak deset tisíc zlatých.

Bratr Antonín nastoupil vojenskou službu a Tomášovi se hroutil jeho sen. Možná proto, že zůstal osamocen a považoval proto neúspěch podnikání jen za svůj vlastní, se dokázal vzchopit. Mohl vyhlásit konkurs, ale zřejmě cítil, že by se mu tím mohla navždy uzavřít brána k budoucnosti, že by mohlo toto přiznání neúspěchu zlomit jeho odhodlání.
Rozhodnutí pokračovat i za cenu obětí mělo jistě i zcela racionální důvody - Zlín byl v té době zapadlým městečkem, kde si všichni viděli do talíře. Bankrotář by zde jistě neměl na růžích ustláno a těžko by mohl pomýšlet na lepší budoucnost.

Odložil tedy nedělní oblek do skříně a začal konečně pracovat. Nejdříve se styděl a schovával svůj verpánek do kouta, po čase si ale zvykl a práce ho začala bavit. Nosil na zádech kůže od vlaku v Otrokovicích a hned je ještě v noci rozkrájel, aby dělníci mohli ráno začít pracovat, vozil hotové boty do Vídně, aby za ně dostal nový materiál, vedl účetnictví a platil dluhy.
Když už se zdálo, že je z nejhoršího venku, přišla další rána. Zkrachovala firma, která jim kdysi dodávala kůže. Tomáš tomu nejdříve nevěnoval pozornost, protože už delší dobu bral materiál jinde a společnosti nic nedlužil, ale potom přišel dopis od bratra. Přiznal se v něm, že na naléhání jednoho ze společníků firmy podepsal několik směnek, celkem asi na 20.000 zlatých. Dluh tedy po veškeré té dřině nejen nezmizel, ale ještě se zdvojnásobil.

Tomáš Baťa však už byl v té době zocelený a věřil si: když překonal jednu krizi, jistě zvládne i tu další. A skutečně splatil dluhy poměrně brzy.


Plaťte hned

Ještě jedna příhoda z této doby nám pomůže pochopit charakteristický rys Baťova podnikání - totiž že trval na platbách v hotovosti a hned. Nechal si tehdy před Vánoci ušít kožené boty, protože sám je nedělal. Vrátil se z cest v noci, ráno si přispal, sestra zatím odešla do kostela a nové boty nechala u postele. Tomáš si je tedy obul a po dlouhé době se zase jednou vydal do hospody. Sotva se chopil tága, aby si zahrál kulečník, vpadl dovnitř z nepanské místnosti švec a začal si nápadně prohlížet jeho nové boty. "A kdo ty boty zaplatí, ty panská žebroto!" rozkřikl se.

Již nikdy jsem nevzal na sebe nic, aniž bych se předem nepřesvědčil, jestli je to zaplaceno," komentuje tuto příhodu Baťa.

Newsletter